Napadají mě hned dva velké tematické okruhy: 1) Kandidáti pro mírová jednání versus kandidáti pro válečnou eskalaci a 2) Kandidáti vůči vládě opoziční či přímo alternativní versus kandidáti s vládní podporou a vládní kroky schvalující.

Ještě než přejdeme k podrobnějšímu rozboru těchto bloků, vysvětleme si rozdíl mezi kandidátem opozičním a alternativním vůči systému. Do první kategorie spadá A. Babiš, který jde vládě po krku – z logiky věci, neboť i vláda jde po krku jemu. Ale není to kandidát protisystémový. Za toho je možné považovat bývalého (a pomalu již i současného) disidenta Jaroslava Baštu.

Jaroslav Bašta je mainstreamovými médii i průzkumy marginalizován a zesměšňován, že prý nemá žádnou šanci. To, jakou má šanci, ovšem nezáleží ani na médiích, ani na průzkumech. Záleží to pouze a jenom na nás, občanech. Ozývají se hlasy, že nemají–li se do druhého kola dostat Nerudová s Pavlem, je nutné již v prvním kole volit A. Babiše. Pokud by mělo platit, co naznačují některé průzkumy (Kantar), že totiž provládní kandidáti mají 60–70% podporu a Babiš s Baštou dají pouze nějakých 35 %, pak by stejně bylo dopředu jasné, že zvítězí vládní kandidát. Přistoupíme na tento předpoklad? Řekněme si rovnou, že je v příkrém rozporu s rozložením sympatizantů s vládní politikou a jejími odpůrci. Vždyť kabinetu vlády Petra Fialy nedůvěřuje cca 70 % z nás – možná i více. To by se v prezidentských volbách mělo projevit. Jediný, kdo nás může poškodit, jsme my sami, pokud si řekneme, že tyto volby nemají smysl a nedostavíme se k nim.

1) Ekonomická sféra: Nehorázné zdražování všech komodit s tím, že likvidační jsou zejména ceny energií, v nichž patříme ze všech evropských států k těm s nejvyššími cenami. Reálně hrozí zavírání nejen menších a středních podniků, ale i těch větších. Což s sebou přinese nezaměstnanost a ztrátu koupěschopnosti. Jako příklad podniku, jemuž od ledna hrozí krach, není nic menšího než největší česká mlékárna, Madeta.

2) Lidskoprávní sféra: Sledujeme nebezpečné směřování k totalitarizaci naší společnosti. Lidé nesouhlasící s vládní politikou jsou nálepkováni (ruští trollové, proruští švábi, dezinformátoři, dezoláti) a dehonestováni. Co je ovšem horší, objevují se již i pokusy o jejich kriminalizaci. V devadesátých letech bylo nemyslitelné, že by někdo jen nesměle škytnul, že by chtěl oprášit metodu udávání, toliko modernizovanou do podoby nahlašování nevhodných komentářů na sociálních sítích. Ministr vnitra, který by měl čelit důsledkům vyvozeným z kauzy Dozimetr, posvěcuje zákony, které posílí cenzuru obsahu, jenž je pro Fialovu vládu nepohodlný. To by mělo být pro nás všechny zcela nepřijatelné.

3) Válečné aktivity Fialova kabinetu: Petr Fiala opakovaně do éteru vypustil lež (dezinformaci), že Česká republika je ve válce s Ruskem. Zatím není – ale Fialův kabinet dělá vše pro to, aby byla. Takové chování by mělo být trestné. Uveďme si některé příklady, které jasně dokazují snahy Fialovy vlády nahnat české občany do války s Ruskem: 1) Schválení výcviku ukrajinských vojáků na českém území, mezi nimiž jistě budou i příslušníci fašistického praporu AZOV. 2) Neustálá produkce a konstantní vývoz vojenské techniky na Ukrajinu. 3) Soustavné ponižování představitelů Ruska našimi nejvyššími představiteli (statusy J. Černochové, Rakušanův vak, instalace věrné kopie ministra Rakušana v předklonu před politikou mocenských kruhů USA namísto sochy maršála Koněva, tedy jednoho ze symbolů osvobození Československa od nacismu, atp.). 4) Označení Ruska za „teroristický stát“, přičemž se naši politici tváří, že americké agrese v Iráku či Libyi (a na mnohých jiných místech po světě) se patrně nekonaly (podobně jako mnohé americké útoky na civilní cíle, jakým bylo například bombardování vlaku v Grdelické soutěsce).

Dnes a denně slyšíme, že by Česká republika byla první, kdo by se zapojil do širší války s Ruskem. Političky typu Nerudová, Němcová či Pekarová–Adamová se mohly při dopadu rakety na polské území přetrhnout v bubnování do války. Ani jednu nezajímalo nějaké vyšetřování této události a hledání důkazů, což osobně pokládám za děsivé.

Ptejme se sebe samých, zda nám je ukradené, zda vláda získá i hradní post – a přidá ho ke Sněmovně, Senátu a České televizi, kteréžto instituce za ní neochvějně stojí jako jeden muž. Ptejme se, zda nám je jedno, jestli budeme zataženi do války. Ptejme se, jestli nám nijak nezáleží na osudu našich nejzranitelnějších spoluobčanů, vydaných na milost a nemilost vládní aroganci. Ptejme se, zda nám nesejde na tom, že vládě nepohodlní jedinci budou kromě umlčování rovněž vylučováni a perzekuováni.

Dospějeme–li k závěru, že nám tyto věci jedno nejsou, měli bychom k prezidentským volbám jít. Kdo se spokojí s opozičním hlasem, bude volit A. Babiše, kdo si přeje hlubší společenskou změnu, systémovou, bude volit J. Baštu. Vše ostatní by byl pouze vyhozený hlas věnovaný vládní koalici darem. Ve druhém kole bychom pak měli podpořit protivládního kandidáta, nestane–li se zázrak, kdy by postoupil jak kandidát opoziční, tak i protisystémový. Zázraky jsou ovšem od toho, abychom jim svým úsilím šli naproti.

Mainstream se nás, občanů, bojí. Proto do nás dnes a denně hustí, že do druhého kola mohou postoupit oba vládní kandidáti. Nebuďme vyděšení. Půjdeme–li my všichni, komu Fialova vláda vadí, volit, nemají Pavel s Nerudovou sebemenší šanci. To je třeba mít na zřeteli. Nechme tedy mainstream mainstreamem – a zaměřme se sami na sebe. Pojměme tyto volby jako příležitost vymezit se vůči kolabujícímu systému. Ukažme, že alternativní média dokážou být silnější než ta mainstreamová. Předveďme elitářům vzpouru „dezolátů“. Nastavme zrcadlo falešným a prázdným schránkám tím, že si zvolíme člověka s pevně definovanými hodnotami, kde slovo mír figuruje na prvním místě.